Přátelé, sestry a bratři, přeji vám všem pokoj a dobro. 

 

Rád bych touto katechezí s vámi udělal další krok na cestě naší formace. Dotkli jsme se v minulých zastaveních dvou ze čtyř pilířů, které podpírají stavbu Farních evangelizačních buněk, totiž eucharistie a Ducha Svatého s jeho činnosti zcela shodnou s vůlí Boží.

Dnes přichází na řadu třetí pilíř – společenství bratrských církví. Hned na začátku chci podotknul jednu důležitou skutečnost, totiž, že zakladatelem církve je sám Ježíš Kristus a on sám je            i jejím základem. Církev se dnes nachází ve stavu, který je každému z nás poměrně dobře znám. Víme o velkém množství křesťanů, ale i o velkém množství církví a církviček. Ve světě je jich obrovské množství. Je nutno dodat, že Kristus – ženich je jeden a stejně tak je v pravém slova smyslu jedna nevěsta – církev. Je mnoho těch, kdo vyznávají Kristovo jméno a je mnoho těch, kteří ho vyznávají různým způsobem. Mohl bych na tomto místě začít hovořit o rozdělení a nesvárech, ale nechci. Nejsem k tomu kompetentní a není to zrovna to, na co chci upozornit. Spíše naopak. V různých částech světa, v různých kulturách a v různých dějinných etapách se církev rozvíjela různě. Někdy nad tím stojíme v rozpacích, někdy však v úžasu, že je možná taková pestrost vyznání. 

Když jsme vstoupili do způsobu prožívání svého křesťanství uvnitř farnosti formou farních evangelizačních buněk, přijali jsme model života vzniklého v Koreji na půdě letniční církve. Je nutné si přiznat, že každému církevnímu společenství, ať už si dává jakýkoli název vždy chybí něco z plnosti prožívání své víry a naopak, že v jiné oblasti zůstává příkladnou. To co se po dlouhá staletích stávalo s katolickou církví v jejím prožívání víry můžeme vidět v dokumentech církve, dochovaných kázáních, ale třeba i v umění. Jedno nelze přehlédnout. Akcent aktivity se víc a víc přesouval na klérus. Věřící byli víc a více formováni do role více či méně hodné ovečky – členky stáda. Někdy se nám téměř vytratilo vědomí zodpovědnosti za hlásání evangelia. Za prostřední slovo ve svém názvu – evangelizační – vděčíme právě letničním směrům církve, kterým naopak tento rozměr poslání církve nezůstal cizí. Jsme jen lidé a často zapomínáme na věci malé i velké, světské   i svaté. Mluvili jsme minule o činnosti Ducha sv., který koná v absolutní shodě s vůlí Boží. Připadá mi, že působení Božího Ducha v uplynulém půlstoletí je mimořádné. Už jen ochota nechat se obohatit někým, na koho jsem včera ukazoval prstem je malým zázrakem.

Dovolte malou vsuvku z mého života. Vyrůstal jsem v katolické rodině a to z obou stran, v katolické oblasti (i když silně poznamenané komunismem). Se členy jiných církví jsem se blíž setkal až v Litoměřicích, kde jsme se kromě setkání jednou za rok v době modliteb za jednotu křesťanů setkávali každý měsíc nad Písmem a naukou církve se členy sedmi církví. Nikdy na ty chvíle nezapomenu. Otevřel se mi nový svět. Ne že bych tím svým začal pohrdat, naopak začal jsem si jej vážit. Zároveň jsem ale odhaloval tu neskutečnou šíři, kterou může mít žitý vztah k Bohu. Přiznávám, že bratři a sestry z jiných církví se pro mě stali velkou inspirací a motivací soustředit pozornost tam, kde jsem přestal být bdělý. Když jsem se s P. Vojtěchem Koukalem poprvé dostal do Milána ke sv. Eustorgiovi opět jsem žasnul. Život farnosti s takovou intenzitou jsem opravdu nečekal. 

Mluvíme-li dnes o dalším pilíři FEB – o bratrských církvích, probouzí se ve mně hluboká vděčnost Bohu za to, jak dokáže i z lidské slabosti a hříšnosti, kterými byl poznamenán život církve, vykřesat věci nové a životaschopné. Chci vás evangelizační buňky vyzvat – nebojte se pozvednout oči a rozhlédnout se jakými způsoby hlásají evangelium bratři a sestry kolem nás. Může se to pro nás stát velkým obohacením a povzbuzením. Nevyzývám k otrockému napodobování, ale k inspiraci.

Přeji krásný a pokojný advent. 

 

Všem žehnám.

P. Kamil