Drahé buňky.

Všechny vás zdravím v začínajícím adventním čase. 

Vstoupili jsme do nového církevního roku se silným akcentem položeným na milosrdnou lásku. Svatý rok milosrdenství, vyhlášený papežem Františkem se tak stává výzvou pro nás osobně i pro naše buňky. Doporučuji sledovat dění tohoto času milosti, aby nám mezi prsty neprotekl poklad nezměrné hodnoty.

Po tomto úvodu bych se rád vrátil k našim předchozím tématům – pilířům FEB. Po eucharistii, Duchu Svatém a bratrských církvích přichází na řadu papežská exhortace Evangelii nuntiandi [evangelií nunciandy] – o hlásání evangelia. Jak říká P. Pigi v Miláně: magna charta života evangelizačních buněk. 

Víte, poměrně často narážím ve své službě na zvláštní náhody, které jsem ale už dávno náhodami přestal nazývat. Jedna z dalších je datum vydání zmíněné exhortace. Papež Pavel VI. – velký  muž církve při a po II. vatikánském koncilu zveřejnil tento mimořádný a novátorský dokument církve 8. prosince 1975, tedy před čtyřiceti roky. A já se bez nějakého plánování dostávám k tomuto pilíři v předvečer tohoto data. Většina z vás jej přímo ve výroční den bude pomyslně brát do rukou. V takových situacích si vždy silně uvědomuji dar církve, pracující v úplně jiných časových horizontech než jsme zvyklí vnímat. Kolik se za uplynulých čtyřicet roků posunul akcent církve k evangelizaci plně nedokážeme posoudit, nicméně je třeba říct, že jsme určitě nevyčerpaly veškeré možnosti. Rád bych se v následujících katechezích několikrát evangelii nuntiandi dotknul.

Dnes však mi dovolte podělit se o velikou radost. Týká se výše zmíněného, církve tehdy a církve dnes. Před nedávnem kněží olomoucké arcidiecéze dostali od arcibiskupa Jana krásnou katechezi. Přiznám se, že jsem při jejím čtení nevěřil vlastním očím a moje srdce se zaradovalo. Nemohu katechezi přeposlat celou, ale několik myšlenek z ní přepisuji. 

„Shrneme-li náš postup, můžeme říci, že učíme a udělujeme svátosti. V atmosféře světa se pak věřící postupně vytrácejí. Snažíme-li se o nějaké hodnocení, měli bychom se nejprve ptát Písma. Jednáme podle Kristova přání? On řekl apoštolům: „Jděte, získejte mi za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Já budu s vámi po všechny dny až do skonání světa. (Mt 28, 19-20) Pořadí sloves určujících jednání je následovné: jděte, získávejte, křtěte, učte. Většinová praxe ukazuje jiné pořadí. Často za lidmi nejdeme, ale čekáme na ně v kostele či na faře, kam je zveme. Získání nám nějak vypadlo. Křtíme děti a pak se snažíme je učit, dospělé učíme a pak křtíme či biřmujeme a sezdáváme. Zdá se, že prosté srovnání příkazu a jeho plnění v praxi ukazuje na základní nedostatek.

Pán Ježíš sám vycházel mezi lidi, kterým dal poznat Boží moc a zakusit Boží blízkost. Dopřál jim setkání s Bohem v něm. Užaslí dělali zásadní objevy a mělnili život. Ježíš jako první oslovil Zachea a téměř se vnutil do jeho domu. (Lk 19, 1-10) A výsledek setkání? Naprosté obrácení. Ježíš požádá o pomoc samařskou ženu, naváže hovor a ta hned, když v něm objeví Mesiáše, k němu přivede celou vesnici a ta v něho uvěří. (Jan 4, 7-42) Když Natanael uslyší Ježíšovo: Ještě dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkovníkem, vyzná svou víru v Ježíše, Božího syna. Ježíš je získává oslovujícím setkáním, které mění život a získává je. Pak se z nich stávají učedníci.“

Myslím, že dříve než budeme nahlížet do papežské exhortace o evangelizaci musíme uznat, že se v církvi přece jen něco pomaličku hýbe. Bohu díky.  

 

Přeji všem pokojný advent a ze srdce žehnám.

P. Kamil