Drazí přátelé v buňkách, chvála Kristu!

Vstoupili jsme do nového roku se všemi výzvami, které nám přináší. Skrze naše setkávání se máme navzájem utvrzovat v tom, že nás náš dobrý Bůh neopouští a je neustálou nadějí pro svět, ve kterém žijeme.

V poslední katechezi jsem vám slíbil, že se budeme věnovat základnímu církevnímu dokumentu o evangelizaci: EVANGELII NUNTIANDI, a rád bych tento slib dodržel. Chci však také připojovat krátká ohlédnutí za čtvrtečními katechezemi vztahujícími se k Svatému roku milosrdenství. Nemyslím, že je nutné vše jednorázově probrat. Je možné si katechezi rozdělit a věnovat se jí i v týdnu, kdy vám nová nepřichází. Toto ovšem už nechávám na vedoucích buněk. Závěrem také nechci zapomenout na informace, týkajících se aktuálních událostí.

Nejprve tedy onen zásadní dokument papeže Pavla VI., kterým se snažil v roce 1975 otevřít oči církve pro poslání hlásání evangelia. Dnes se zastavíme pouze u úvodu.

„Hlásání evangelia lidem naší doby, kteří jsou plni nadějí, ale často i zkoušeni strachem a úzkostí, je beze vší pochyby službou prokazovanou nejen křesťanskému společenství, ale i celému lidstvu…

A dodáváme, že ke splnění naléhavých požadavků koncilu (myšlen koncil II. vatikánský v letech 1962 – 65) je naprosto nutné mít na zřeteli poklad víry, který ovšem církev musí uchovat v jeho nedotknutelné ryzosti, ale zároveň ho předkládat lidem naší doby způsobem co nejsrozumitelnějším a nejpřesvědčivějším…

Tato věrnost poselství, v jehož službách se nacházíme, i lidem, kterým ho máme neporušené a živé předat, je ústřední osou evangelizace. Klade nám tři palčivé otázky, které měla neustále na paměti synoda z roku 1974:

-        Jak to dnes vypadá s tou skrytou energií radostné zvěsti, schopné hluboce proniknout do vědomí člověka?

-       Nakolik a jak je tato síla evangelia schopna opravdu přeměnit člověka našeho století?

-       Jaké metody je třeba při hlásání evangelia použít, aby jeho síla přinesla skutečně výsledky? 

Tato výzva (2 Tim 2, 15) se nám zdála velmi důležitá, protože hlásat evangelium není pro církev nějaká dobrovolná činnost. Je to povinnost, kterou jí svěřil Pán Ježíš, aby tak všichni lidé mohli uvěřit a být spaseni. Ano, toto poselství je nutné, je jedinečné, je nenahraditelné.“

Když pročítám tato slova, uvědomuji si jak moc zůstáváme dlužni poslednímu koncilu a jeho výzvám k proměně našich postojů při hlásání Božího slova. Nebojte se otevřít diskusi o těch třech výše zmíněných otázkách. Ani po čtyřiceti letech neztrácejí na aktuálnosti.

Dovolte, abych se však vrátil také k první a zatím poslední předvánoční katechezi týkající se milosrdenství. Ani toto téma nestárne, ba naopak mi připadá stále aktuálnější. A to vzhledem k palčivým skutečnostem, která v posledních letech prožíváme. Jsou věci, které bychom měli řešit a je to naše povinnost. Jsou však i takové, které jsou už mimo náš dosah a k nimž můžeme připojit jediné: „Pane smiluj se“. V minulé katechezi jsem mluvil o třech pohledech na milosrdenství totožných s třemi oblastmi vztahů. A) VZTAH K BOHU B) VZTAH K ČLOVĚKU C) VZTAH K SOBĚ SAMÉMU. Často zůstává náš pohled na milosrdenství uzavřen v zažitých představách. Tou  nejčastější je: milosrdná láska je vztah k druhému člověku v nouzi. Pomohu a tím prokazuji milosrdenství. Dám do ošatky při sbírce na misie 200 Kč a tím prokazuji milosrdenství. Dám člověku žijícímu na ulici 30 Kč „na autobus“ a jsem milosrdný. Nemám nic proti darům              a je krásné dávat. Ale! Je to jen jeden pohled na milosrdenství. Možná ten nejviditelnější, ale jeden. Napadlo tě někdy, že můžeš být milosrdným i vůči svému Bohu? Myslíš, že to nejde? Že Bůh má všechno a nic nepotřebuje? A co jeho nepředstavitelná touha po tobě? Uvažoval/a jsi někdy o tom, že v tomto směru se Nejvyšší Bůh stal žebrákem? Škemrá o kousek lásky tvého srdce, o trochu tvého času. Ruku na srdce, nenecháváme ho někdy nebo i velmi často opomíjeného? A třetí oblast vztah k sobě samé/mu. Jsi milosrdný k sobě? Že je to nebezpečné? Že by se jednalo o pýchu či sobectví? Jsme zvyklí nechat si ve svátosti smíření odpouštět hříchy a velice správně to nazýváme projevem Božího milosrdenství. Ale dokážu být milosrdný k svému tělu a dopřát mu potřebný odpočinek? Dokážu být milosrdný k své psychice a uvolnit ji od přehnaných stresů? Dokážu být milosrdný k své duši a dopřávám ji pravidelné setkání s tím, který jediný má schopnost ji občerstvit? Zkuste o to všem pouvažovat. Myslím totiž, že je fikcí myslet si „stanu milosrdným/ou“, když nejprve sám/a nezažiji milosrdenství.

Připomínám právě se rozbíhající kurz Alfa. Nezapomínejte na něj ve svých modlitbách. Už nyní zvu na setkání modlitebních skupin tentokrát do Otrokovic. Jde o sobotní odpoledne 16. ledna.

Požehnaný rok přeje          

P. Kamil