Sestry a bratři,

Po čtrnácti dnech vás všechny znovu zdravím skrze stránky této katecheze, tentokrát už ne ze zahraničí. Bylo příjemné prožít pár volných dnů v krásné přírodě vysokých hor našich východních sousedů. Děkuji za vaše modlitby. Jak jste viděli vrátil jsem se tentokrát bez berlí.

Chci pokračovat v našich zamyšleních nad dvěma dokumenty stále tak aktuálními.

Minule jste měli možnost hovořit o vašich evangelizačních zkušenostech, které papež Pavel VI. vidí jako nedílnou součást křesťanského života. Dnes pokročíme z úvodu tohoto dokumentu k první kapitole, hovořící o církvi – nositelce radostné zvěsti.

Ježíš o sobě říká, že musí zvěstovat Boží království, protože k tomu byl poslán (Lk 4, 43) a papež uvádí i důvod. Je zajímavé, že tím důvodem je onen text z Izaiáše, který nám zazněl minulou neděli v evangeliu: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, abych přinesl chudým evangelium.“ (Lk 4, 18; Iz 61, 1). Zde můžeme uvažovat i o našem pomazání jak při křtu, tak při biřmování. Ježíš považuje evangelizaci za tak důležitou, že ostatní je jen zbytkem, který bude evangelizátorovi přidán (Mt 6, 33).

„Kristus však doprovází hlásání svého učení též nesčetnými znameními, jež uvádějí davy v úžas a současně je i k němu přitahují, protože ho chtějí vidět, naslouchat mu a nechat se od něho proměnit.“ Jestliže církev pokračuje v Ježíšově poslání, pak se vším co měl on. Dostává moc hlásat evangelium – to považujeme za normální. Ale Kristus svěřil své církvi i to co nám připadá tak mimořádné – totiž znamení. Jsou uzavřena ve svátostech. Jen se zamysleme nad každou z nich. Vždyť Ježíšovi zázraky vůbec nepřestaly. Stále se rodí tisíce lidí k novému životu, jsou syceny nespočetné davy věřících, Duch Boží oživuje tak podivuhodně, nemocní jsou uzdravováni či nepochopitelně uschopňování přejít do náruče Otce v hlubokém pokoji. Církev přebrala celé Ježíšovo poslání.

„Hlásat evangelium je skutečně milostí a vlastním povoláním církve, a ona v něm nachází svou nejvnitřnější totožnost. Církev existuje právě proto, aby hlásala evangelium, tj. aby kázala a učila, aby působila jako kanál, jímž proudí dar milosti, aby smiřovala hříšníky s Bohem, aby ustavičně prodlužovala a zvěčňovala Kristovu oběť ve mši svaté, v památce jeho smrti a slavného zmrtvýchvstání.“ Tato slova jsou opravdu závažná. Nemůžeme pochopit kým jako křesťané jsme dokud nezačneme přinášet světu radostnu zvěst.

V našich čtvrtečních katechezích jsme otevřeli IV. kap. popisující Podobenství o marnotratném synu (Lk 15). V přeneseném smyslu se ono známé podobenství týká každého porušení smlouvy lásky, každé ztráty milosti, každého provinění. V příběhu jde mnohem víc než o zásobu hmotných statků o důstojnost syna v domě otce. Je zvláštní, že ji onen syn objevuje právě ve chvíli ztráty všeho hmotného co vlastnil. I my jsme spojeni s hmotou tohoto světa a nemůžeme ji zcela vyloučit. Přesto právě ona se nejčastěji stává překážkou k pochopení naší identity. Synovi nezbývá právo na otcovu lásku, přesto ho otec nepřestává milovat. Jak říká Jan Pavel II. : „Láska se stává milosrdenstvím, kdykoliv musí překračovat přesnou míru spravedlnosti, která je přísná a někdy příliš uzká.“
                         
Požehnané dny

P. Kamil