Chvála Kristu.

Přeji všem buňkám pokoj a dobro od Pána Ježíše, který se stal příčinou naší radosti a naděje. Vstoupili jsme do doby postní – času obrácení, kdy se má rozhořet naše srdce láskou k tomu, který za nás položil život. 

Krok za krokem pokračujeme v pročítání a meditaci významného dokumentu církve Evangelium nuntiandi [evangelium nunciandy]. Dnes dokončíme první kapitolu, která náš pohled vede ke Kristu – hlasateli evangelia a církvi – hlasatelce evangelia.

Papež Pavel VI. říká: 

„Církev začíná plnit toto své poslání tím, že nejprve evangelizuje sebe samu. Obec věřících má být též obec žité naděje, na které se všichni živě podílejí, a obec bratrské lásky. Proto také i ona sama potřebuje stále znovu slyšet to, čemu má věřit, chce znát důvody své naděje a nové přikázání lásky. Boží lid je zcela ponořen do světového dění a často je vystavován různým pokušením. Proto potřebuje slyšet o "velkých Božích skutcích",  jejichž působením se k němu obrátil, je třeba stále znovu ho svolávat k Bohu a shromažďovat kolem něho. Stručně řečeno, Boží lid musí být stále evangelizován, aby si uchoval svěžest, nadšení a sílu potřebnou k hlásání evangelia.“

Jak mimořádný máme tedy před sebou čas. Půst je dobou vnitřního obrácení. O co jiného v evangelizaci jde, než aby ten, který sám byl obrácen nepřestal své obrácení žít. Jako na člověku, který prožil velkou radost je vidět její odlesk a nedá se skrýt, tak je vidět proměna i  na tom, kdo se setkal s Pánem. Nemusíš se ptát jaké volit metody hlásání. Prostě žij své křesťanství a otázky přijdou sami. Až tehdy začni mluvit. Protože až tehdy bude půda srdce tvého bratra připravena k setbě. 

„Existuje těsný svazek mezi Kristem, církví a evangelizací. Právě církvi bylo dáno přikázání, aby hlásala evangelium po celou dobu trvání světa. Toto přikázání nelze plnit bez ní a tím méně proti ní. A jak můžeme chtít milovat Krista, aniž bychom milovali i církev, když i Kristus sám ji tolik miloval, jak krásně dosvědčuje svatý Pavel slovy: "Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni." ( Ef 5, 25)

Na toto nesmíme zapomenout. Kristus nechce žít bez církve. A i když jsme ji za dlouhé dějiny neskutečně pošpinili a roztrhaly na kusy, je to jeho milovaná nevěsta. Ty jsi jeho nevěstou!

_____________

Přidávám ještě myšlenku z našeho čtvrtečního setkání nad dokumentem o milosrdenství. Minulý týden jsme dokončili naše zastavení u Lk 15 o marnotratném synu. 

Věrnost otce z podobenství se projevuje dvěma způsoby: 1. okamžitou ochotou přijmout navráceného syna a 2. radostí a nesmírnou štědrostí – až tak velkou, že ve starším synovi vzbuzuje závist. Otec, ale nevidí jen materiální stránku věci. Jeho vyzrálost ho uschopňuje vidět mnohem důležitější hodnotu, totiž „samo lidství jeho syna“. 

Papež dodává, že láska k synovi vyplývá ze samé podstaty otcovství. Předurčila ho, aby se staral o  synovu důstojnost. A dokládá to citací z Kor 13 popisem pravé lásky. Chápeme co to pro nás znamená? Těmi syny jsme my všichni (i ženy) a Bůh nás ze své podstaty nemůže přestat milovat a to ne ledajakou láskou, ale láskou agapé. Přeji vám prožití půstu pod tímto láskyplným pohledem.                      

P. Kamil