14. katecheze / 2015 - 16

FARNÍ EVANGELIZČNÍ BUŇKY
14. katecheze ve šk. roce
2015/16

Pán skutečně vstal, aleluja!

Všem vám přeji radost a pokoj. Dnes opět nahlédneme do další kapitoly evangelizačního dokumentu papeže Pavla VI. Tentokrát má název KOMU SE MÁ HLÁSAT EVANGELIUM. Asi nemusíte dlouho přemýšlet a doplníme – přece všem. Jistě máte pavdu, ale přesto nechejme obohatit svůj pohled pohledem církve. „Poslední Ježíšova slova v evangeliu svatého Marka vykazují evangelizaci za pole působnosti celý svět bez jakýchkoliv hranic. Kristus tehdy řekl: "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření (Mk 16, 15)“

„První a počáteční evangelizaci provádí církev dosti složitými a odlišnými metodami, které se někdy označují výrazem preevangelizace (tj. předběžná evangelizace). Uplatňuje se při ní téměř nekonečná řada různých prostředků, mezi nimiž má jistě své místo i kázání, ale mimoto i umění, vědecká průprava, filozofický výzkum a oprávněné působení na city lidského srdce.“

Zde je určitě namístě mluvit o prvním hlásání evangelia, kterého se dostalo nám a zároveň, které mi poskytujeme druhým. Jak to vlastně bylo s našimi náboženskými začátky a jak jsme vůbec schopni se přizpůsobit náboženským začátkům svých bližních?

„Ačkoliv toto prvotní hlásání evangelia je určeno zvláště těm, kdo dosud nikdy neslyšeli o Kristově radostné zvěsti anebo dětem, je zřejmé, že tento způsob je stejně nutný hlavně proto, že dnešní svět se často odkřesťanšťuje – i pro mnoho lidí, kteří sice byli pokřtěni, ale vůbec nežijí křesťansky, dále pro prosté lidi, kteří sice mají určitou víru, ale neznají dobře její základní pravdy; a konečně i pro vzdělance, kteří cítí potřebu poznat Krista jinak, než jak je tomu učili v dětství, i pro řadu dalších lidí. Evangelizace se obrací i k těm početným skupinám lidstva, které vyznávají nekřesťanská náboženství. V těchto náboženstvích je skryta i odezva celých tisíciletí hledání Boha, hledání dosud neukojeného, ale mnohdy tak upřímného a opravdového. Tato vyznání mají i úctyhodné množství hluboce náboženských textů a učila celá lidská pokolení vzývat Boha. Jsou v nich rovněž rozesety zárodky Božího slova (Apologie od sv. Justina) a mohou se stát základem pro opravdovou evangelijní přípravu.“

Církev zaměřuje svoji pozornost jak ven tak i dovnitř. Není totiž možné věnovat pozornost bratřím a sestrám nepatřícím do našeho společenství a zapomínat na ty, kteří jsou jeho součástí – především pak skrze křest. Už jen z praktického pohledu. Vzpomeňme na rožnovské Kurzy alfa. Kdo by je pořádal, ne-li ti, kdo patří do církevního společenství, kdo by dodával vnitřní náboj, ne-li ti, kdo se nechávají nadchnout Bohem uvnitř společenství věřících. A konečně kam bychom chtěli přivést ty, kdo chtějí začít žít podobným životem jako my, ne-li dovnitř našeho životaschopného společenství? Dále pak dokument mluví i o spolupráci s křesťany z jiných církví, což by bylo jistě další zajímavé téma k hovoru. Nyní jej ale ponechejme stranou.

Naše povídání o cílových skupinách pro naši evangelizaci by nebylo úplné, kdybychom nehovořili o tom, co dnešního člověka formuje – tedy spíše deformuje. Pavel VI. upozorňuje na sekularismus, hedonismu (nezřízenou touhu si užívat), ale také kriticky hledí na tzv. matrikové věřící, kteří kromě zápisu v křestní matrice s Bohem vůbec nepočítají, ba dokonce shromažďují důvody pro svou soběstačnost a nepotřebnost Boha. O tom všem bychom také mohli mluvit. Jen je nutné dát pozor, abychom ve svých radikálních pohledech nepřehlédli víru, která pouze není navenek tak vidět, ale tvoří důležitou součást jejich života. Papež ukončuje citací Ježíšových slov z Mt 15, 32: „Je mi líto zástupu.“

Dovolte i dnes myšlenku z našeho čtvrtečního zastavení nad tématem milosrdenství. Tentokrát jiný papež - Jan Pavel II., ale se stejným pastoračním zápalem ukazuje znovu na Boha jako milosrdného Otce a říká: „Návrat k Bohu je vždy výsledkem nalezení tohoto Otce, který je nekonečně milosrdný.“ A dodává: „Kdo totiž takto poznávají Boha, kdo ho tímto způsobem vidí, nemohou žít jinak než v neustálém obracení se k němu. Žijí tedy ve stavu návratu, což je zajisté nejhlubní rys putování člověka na zemi.“ Musím se přiznat, že mě tato myšlenka velmi zasáhla – život jako permanentní navracení se k Bohu. Kdo totiž takto vnímá život, přestává tvrdě posuzovat druhé, neboť jsme všichni na cestě návratu a to z dopuštění milosrdné Boží lásky. Nechejme se jí i dnes přilákat.

P. Kamil

Wednesday the 20th. . Joomla Template 2.5 by FreeTemplateSpot. All rights reserved.