15. katecheze / 2015 -16

FARNÍ EVANGELIZČNÍ BUŇKY
15. katecheze ve šk. roce
2015/16

„Sešli svého Ducha, Pane, a obnov tvář země.“

Pokoj Krista, dárce veškeré milosti, ať je s vámi se všemi.

Další pohled na Evangelium nuntiandi [evangelium nunciandy], kterým se pomalu přibližujeme ke konci tohoto vzácného církevního dokumentu, se dnes zaměříme na hlasatele evangelia. Papež Pavel VI. zdůrazňuje, že: „Lidé, kteří hlásají ve světě evangelium spásy, činí tak z příkazu Krista Spasitele, jeho jménem a s jeho milostí“. A dodává: „Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni? (Řím 10, 15) Nikdo tedy nemůže vykonávat tento úkol, aniž by k tomu byl pověřen. Touto poznámkou nás tehdejší Kristův náměstek upozorňuje na důležitou skutečnost, že totiž prvním v řadě hlasatelů evangelia je Ježíšova církev. Ta je dle pohledu druhého vatikánského koncilu: „Povinna jít do celého světa a hlásat evangelium všemu stvoření, protože tak jí to Bůh uložil. Poněvadž je církev celá misionářská, dílo hlásat evangelium je základní povinností Božího lidu." Toto misionářské zaměření církve nás může lehce přivést ke zkratkovitému uvažování. Dokážu si představit, jak s uspokojením pokyvujeme hlavou a poznámkou, že misie jsou opravdu důležité, potvrzujeme výrok koncilu. Ale pozor! Prohlášení o misijním charakteru církve se týká nejen církve jako celku či jen některé vybrané části, ale všech. Tady se nám setkává papežova poznámka s hlavním posláním buněk. V názvu máme slovo evangelizační, což nás upozorňuje na obsah naší činnosti – totiž evangelium. Zároveň jsou ale naše společenství také misijní tj. poslaná. Nežijeme si jen své vnitřní vztahy, ale jsme zavázáni podílet se na činnosti samotného Krista a ten byl a je ve stavu permanentního vycházení. On je poslaný od Otce a je v naplňování tototo úkolu nesmírně věrný a my jsme zase poslaní od něho. Jestli se v něčem FEB liší od ostatních společneství, tak právě ve vědomí svého poslání. O něm jsme mluvili už mnohokrát, ale jen znovu připomenu, že prvním v řadě kroků našeho vycházení je krok vědomě žité víry tam kde jsme. Pak teprve vše ostatní. Ne nutit, ale žít tak, aby se lidé ptali po důvodech naší naděje.

Když se ponoříme znovu do dokumentu o hlásaném evangeliu, dočítáme se: „Skutečnost, že církev je vyslána a určena k hlásání evangelia, by nás měla přivést k dvojímu pevnému přesvědčení. Za prvé: Evangelizace není nikdy pro nikoho jen osobní, izolovanou činností, naopak, je to činnost hluboce církevní. Druhé přesvědčení vyplývá z prvního: jestliže všichni hlásají evangelium ve jménu církve, pak žádný hlasatel evangelia není absolutním pánem této své činnosti a nemůže vyvíjet tuto činnost podle osobních měřítek a plánů, nýbrž ve společenství s církví a s jejími pastýři.

Tato slova o hlásání jsou nesmírně závažná. Když hlásám Krista jde o „činnost hluboce církevní“. Jinak řečeno jsem vždy Ježíšovým vyslancem. Někdy třesoucím se strachem, jindy neschopným vše srozumitelně vysvětlit nebo vyslancem jehož život až tak úplně nekoresponduje s evangeliem, nicméně členem církve. Ať je mé rozpoložení jakékoliv jsem pověřený, obdřený milostí a poslaný Kristem skrze jeho církev. Je to vznešená skutečnost, která mě zbavuje strachu neboť nepřícházím jen ve svém jménu, zároveň mě však zavazuje k autenticitě – věrohodnému hlásání. Jsem-li vyslancem církve – musím vědět co církev hlásá, aby se ze mne nestal falešný prorok.

Dovolte malou vzpomínku ze svého života. Velice živě si pamatuji na jeden pohřeb ve své rodině. Bylo mi šestnáct roků. Rozloučení proběhlo v kostele a zúčastnili se ho i moji příbuzní, kteří od Boha byli dost vzdáleni. Po obřadu se jedna z nich ptala jestli kněz musí při mši takto mluvit. Narážela tím na zvláštní způsob jeho mluveného projevu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se svět dívá na Kristovy svědky. Někdy možná až přespříliš kriticky, nicméně se dívá. Přiznám se, že se mi z nějakého důvodu tato banální událost hluboko zapsala do srdce a se vší mladickou vervou jsem se rozhodl pro „normálnost“. Uvědomil jsem si, že pokud člověk uzavře vstupní bránu svého života nějakou „nenormálností“ zabrání tím druhému otevřít jakékoli další dveře, třeba i ty, za kterými má uschován poklad o nějž by se rád podělil. Chci tím říct – jsi svědkem dobrým nebo špatným a to vším co děláš.

Požehnaný čas Letnic přeje P. Kamil