14. katecheze 2016 / 17

FARNÍ EVANGELIZAČNÍ BUŇKY
14. katecheze ve šk. roce 2016/17
(Job)

Pokoj od Ježíše Krista, pro nás trpícího, ať je s vámi se všemi.

Posílám katechezi na samém vrcholu postní doby, kdy jsme Květnou nedělí vstoupili do Svatého týdne. Postava Joba, na kterou se dnes zaměříme přímo koresponduje s tajemstvím Ježíšova utrpení. Starozákonní Job se v jistém slova smyslu stává předobrazem trpícího Mesiáše.

Celá kniha, kterou je mimochodem moc dobré si přečíst celou, tvoří triptych. Tedy jakýsi umělecký obraz rozvržený do tří částí. S něčím podobným se setkáváme např. v malířství, kdy se obrazy gotických oltářů rozdělovali na ústřední část a dvě křídla, která doplňovala hlavní motiv. I kniha Job je tvořena 1. a 2. kapitolou, která v krátké próze celý příběh uvádí a tvoří tak „levé křídlo obrazu“. Střední část – nejobsažnější (Job 3,1 – 42,6) – vtahuje čtenáře do hledání velikého tajemství významu lidského utrpení. „Pravé křídlo“ triptychu (Job 42, 7 – 17) pak tvoří epilog celého díla. Skladba této knihy není náhodná, ale velmi pečlivě promyšlená. Dalo by se říct, že odráží životní situaci každého člověka. 1) Radost. 2) Její ztrátu, kdy člověk hledá odpověď na otázku proč. 3) Prozření stavějící dotyčného do nové roviny chápání.

Hledáme u biblických postav jejich postoj chvály a v nádherné podobě, i když ve vypjaté situaci utrpení, ji můžeme nalézt i u Joba. Jde o muže spravedlivého, který se celou silou své bytosti snaží Hospodina uctívat. Je v tomto velice věrný, když se mu vše daří a žije v hojnosti. Pro nás však je mnohem důležitější pozorovat jeho věrnost v období zmaru. Právě utrpení je prubířským kamenem jeho, ale i našeho vztahu. Teprve tehdy se ukazuje ryzost a hloubka víry.

V celé knize pozorujeme nejenom Joba, ale i jeho přátele, kteří se mu snaží zodpovědět palčivou otázku: „Proč zrovna já?“. V jejich vzájemném dialogu se odhalují nejhlubší prostory jejich srdcí. My spolu s nimi jsme vtaženi do bolestného hledání samé podstaty lidského bytí. Je dobré si všimnout příkladné Jobovi věrnosti a chvály v okamžiku první životní zkoušky, kdy ztrácí majetek, ale především životy svých dětí. Jeho pohled je tak upřený k Všemohoucímu, že tuto tragédii obdivuhodně překonává a to onou známou větou: „Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovo buď požehnáno“. Na tomto místě si zkusme odpovědět na otázku: Jak je to s naší věrností ve chvílích klidu a pokoje? Učíme se v takovém období chodit po Božích cestách? Kdysi jsem slyšel názor, že v tunelu se nemění směr. Je tím myšleno, že ve chvílích temnoty zkoušek má člověk pokračovat stejným směrem, jakým doposud šel. Jakým směrem ovšem může jít člověk, který i před vjezdem do „tunelu“ kličkuje a je nestálý? Není odkázán k havárii? Málokdy myslíme na Boha dostatečně intenzivně, i když se vše daří. To je velká chyba. Pán nám totiž dává dostatečný čas k tomu naučit se chodit po jeho stezkách. Období klidu nás má vyzbrojit pro chvíle neútěchy.

I v druhé zkoušce, kdy přichází krutá nemoc, Job obstojí. Tedy alespoň ze začátku. Pak totiž nastupují na scénu přátelé. Není možné si nevšimnout jejich touhy pomoct. Problém ovšem je v jejich úhlu pohledu. Nejsou schopni se vymanit z dobové představy, že nemoc je trestem za hřích. Nastává veliká polemika, ze které Job, utíkající se stále k Hospodinu, vyjde nakonec jako vítěz. Zajímavé je všimnout si i výčitek, které na adresu Stvořitele směřuje. Ani on totiž není schopen pochopit smysl svého utrpení. Jak nesmírně důležitým „učebním“ materiálem je tato pasáž. Ne na každou otázku dostaneme vždy odpověď. Nad otázkami a pochybnostmi však musí zůstat věrnost. Zkoušený člověk má právo nechápat svou situaci. Má dokonce právo i křičet, plakat a vyčítat, nikoli však přestat přicházet před Boží tvář. Ona je záchytným bodem a často jediným východiskem.

Zajímavé by bylo zastavit se i u postav Jobových přátel. Kdo je pravým přítelem? Ten, kdo má vždy nějakou odpověď či slovo povzbuzení? Jsou chvíle, kdy jedinou odpovědí na utrpení je ochota spolutrpět. Záhadnou postavou kvůli které se vše rozběhlo je pak satan. Nikdo nemůže zpochybnit jeho roli pomlouvače či tyrana. Ale i zde se nabízí otázka. Nezbavujeme se někdy zodpovědnosti za své činy tím zjednodušujícím slovem z ráje: „Had mě svedl“? Chvála v utrpení je mi důkazem ryzosti.

Přeji všem požehnané Velikonoce a radost z Toho, který je odpovědí na všechny otázky.

P. Kamil

Wednesday the 21st. . Joomla Template 2.5 by FreeTemplateSpot. All rights reserved.