18. katecheze 2016 / 17

FARNÍ EVANGELIZAČNÍ BUŇKY
18. katecheze ve šk. roce 2016/17
(Jan)

Milost Ježíše Krista, láska Boží a společenství Svatého Ducha, ať je s vámi se všemi!

Sestry a bratři, díky vám všem za vaše modlitby a zapojení do událostí posledních dnů. Ať už se to týkalo modlitby za politické představitele našeho města, vigilii Letnic či farního dne.

Blíží se nám konec školního roku a tím i pravidelných katechezí. K biblickým postavám, u kterých jsme odhalovali jejich specifický způsob chvály chci dnes připojit osobnost evangelisty Jana. Hned na úvod se přiznávám, že je mi z mnoha důvodu blízký a v jistém slova smyslu ovlivňuje již po mnoho roků můj duchovní život.

Nejdříve se zkusme zastavit nad první zmínkou, kterou nám o něm Bible přináší, totiž o povolání. První tři evangelia mluví o Ježíšově vyvolení sourozenců, rybářů – Šimona s Ondřejem a Jakuba s Janem. Nejzajímavěji o tom mluví Lukáš (Lk 5, 1-11), který popisuje zázračný rybolov vzbuzující údiv. Zde se můžeme zastavit. Ježíš, coby „syn“ tesaře mluví s rybáři srozumitelnou řečí. Velké množství ryb je natolik jasné gesto, že mu zmiňovaní ihned porozumí. Nyní se začíná Janův příběh spojovat s životem Ježíšovým a už nikdy se od něj neoddělí. Vícekrát už jsem v katechezích zmiňoval výrok sv. Ireneje: „Oslavou Boží je živý člověk“. A Jan se v tomto okamžiku stává nově živým, totiž živým z blízkosti Boží. Od toho okamžiku chválí svého Boha každodenní přítomností v Jeho blízkosti. Jak poučné je to pro nás, kteří si stále stěžujeme na nedostatek času pro Pána. Možná je na čase změnit pohled na chválu. Začít se dívat na svou vlastní existenci jako na oslavu Boží. A o to víc, že už od křtu je náš život naroubován na Život samotný. To je ono Pavlovo: „Ať tedy jíte nebo pijete nebo cokoliv činíte, všechno čiňte k Boží slávě“. (1Kor 10, 31)

Jan sám své povolání (zřejmě totiž mluví o sobě) popisuje trochu jinak. Dva učedníci Jana Křtitele reagují na poznámku svého mistra o právě procházejícím „Beránku Božím“ a vydají se za ním. Ježíš je pozve do místa, kde bydlí a oni s ním stráví odpoledne. Poznámka „bylo kolem čtyř hodin odpoledne“ dává tušit, že šlo právě o budoucího evangelistu Jana, který si i po mnoha desítkách let při sepisování svého evangelia vzpomíná na takovýto detail. Ať už se ono povolání uskutečnilo jakkoli podstatou zůstává, že změnilo Janův život od základu.

Zmínka o matce Zebedeových synů Jakuba a Jana, která prosí o významné hodnosti pro své děti (Mt 20, 21), nás však nenechává na pochybách, že Janova chvála měla také plno trhlin. Blízkost Bohu, která jej oslavuje se lehce může svést k touze po prospěchu. Něco z toho mít, že jsem hodný a zbožný. Jak drsně vyučil Ježíš svého učedníka a očistil jej od nánosu prospěchářství, když za několik okamžiků vydává svůj život brutálnímu týrání. „Můžete pít kalich, který já mám pít?“ (Mt 20, 22). Oslavou Boží není jen život v jeho plné kráse, ale i v plnosti utrpení. Ba právě tam se teprve ukazuje, jak to s chválou myslíme vážně.

Když pak čteme Janovy listy, je to „jiný“ člověk. Vyzrálý, zformovaný, jasně rozlišující. Když ho, coby už starého muže, učedníci prosí, aby jim řekl něco o Bohu, stále opakuje „Bůh je láska“. Co se stálo mezi okamžikem touhy po hodnosti a okamžikem vyzrálého stáři, že vidíme tak diametrální proměnu? Z mého pohledu jsou to dvě události, které spolu úzce souvisí.

Nejprve Janovo „ležení na Ježíšových prsou“. Toto je pojem, se kterým si možná nevíme rady. Připadá nám až téměř společensky neúnosný. Nicméně poznámku tohoto typu v Písmu máme. Židé při jídle leželi a nejinak tomu bylo i při poslední večeři. Jan ležel v Ježíšově bezprostřední blízkosti, tedy v blízkosti Ježíšova srdce. Zde však nejde ani tak o popis místa u stolu, jako spíše o vyjádření sounáležitosti s úmysly mistra. Jan jakoby slyšel údery Ježíšova srdce. Snad proto také jako jediný z apoštolů zůstává následující den pod křížem. Blízkost srdci Pána dává totiž nejen tušit záměry Boží, ale také uschopňuje člověka postavit je na vrcholné místo v žebříčku vlastních hodnot. Blízkost Bohu dává člověku až nadlidskou sílu, jak to vidíme v životech mnoha mučedníků. Co je tedy větší oslavou Boží než naslouchat jeho záměrům a plnit je?
Přeji nám všem odvahu „ztrácet čas“ na Pánově srdci. Svatý Jan, ať se za nás přimlouvá.

P. Kamil