První svaté přijímání

Současná doba plná dlouhodobých omezení podstatně ovlivňuje také život naší farnosti. Normálním způsobem nefunguje ani výuka náboženství, ani účast na bohoslužbách, ani společná setkávání a akce. To má svůj dopad také na přípravu dětí na první svaté přijímání. Už od loňského roku jsme na nejvyšším stupni omezení, a proto normální příprava nemohla v adventu začít a nemůže začít ani teď.

Stále jsme ale váhali, jestli až se situace uvolní, přípravu dětí na první svaté přijímání ještě letos zvládneme a stihneme. Přitom čas utíká a je potřeba to rozhodnout, ať víme, na čem jsme. Když nad tím přemýšlím, tak jsem došel k závěru, že v tomto školním roce příprava dětí na první svaté přijímání nebude. Chci to vysvětlit.

K rozhodnutí tento školní rok přípravu nedělat mne vede naděje. Naděje, že koronavirová krize skončí a že budeme v příštím roce schopni udělat přípravu tak, jak to nejlépe umíme. Někdo možná už propadá skepsi, že nebude lépe, a přemýšlí, že děti by se měly připravit na první svaté přijímání aspoň nějakým nouzovým způsobem. Je pravda, že v církvi máme zkušenost a praxi udělování svátostí v nouzových situacích. Bylo by možné podle situace jednotlivých rodin individuálně děti přezkoušet a pak by mohly někdy přijít ke zpovědi a při některé mši svaté se přidat do zástupu přijímajících. Pokud by současná situace měla trvat ještě několik let, tak by nám nic jiného nezbývalo. Stejně jako jiné svátosti udělujeme individuálně po domluvě s každým věřícím či rodinou zvlášť, tak totéž bychom museli udělat s prvním svatým přijímáním dětí. Já jsem ale optimista a věřím, že situace se zlepší a bude možné v příštím školním roce udělat přípravu společnou a lepší.


Když si uvědomíme, co vlastně příprava na první svaté přijímání znamená a z čeho se skládá, tak také pochopíme, že za současné situace není možné udělat přípravu dobře. 

1/ Samozřejmým základem přípravy je každodenní křesťanský život v rodině. Společná modlitba, čtení Bible, rozhovory o víře, život podle desatera, křesťanských tradic atd. Tato první součást přípravy na přijímání je zcela v rukou rodičů a věřím, že někteří dokáží víru předávat dětem v této době stejně dobře jako v časech normálních, přestože pro jiné teď může být všechno mnohem náročnější. Během samotné přípravy na toto rodinné předávání víry navazujeme otázkami v adventu a v lednu, kdy se ještě děti neučí novým věcem, ale pouze opakujeme to, co už dávno znají z rodiny: modlitby, biblické příběhy apod. Pro představu níže v příloze najdete tyto opakovací otázky ke stažení.


2/ Doplněním domácí křesťanské výchovy je vyučování náboženství. V hodinách náboženství děti od první třídy probírají biblické příběhy a základy křesťanství. Důležité je, že stejné věci jako v rodině slyší od někoho dalšího, katechetky, a ve skupině vrstevníků. Tím se posiluje pochopení, že křesťanská víra není jen záležitostí individuální či rodinnou, ale věcí širšího společenství věřících. Že křesťanství není jen osobním názorem rodičů, ale je také definováno učením a autoritou církve. Proto je tak důležité, aby děti chodily do náboženství už od první třídy.

K tomu se přidává většinou ve třetí třídě probírání témat samotné přípravy na svatou zpověď a svaté přijímání. To je důležitým doplněním přípravy v rodině a přípravy s knězem. Bohužel letos se náboženství normálním způsobem neučí, a i kdyby se začalo v březnu, tak se ztráta už nedožene. Musíme si přiznat, že našim dětem koronavirus od loňského března už sebral prakticky téměř celý školní rok. Vím, že se ve školách snaží o on-line výuku a velkou část úkolů na sebe vzali rodiče, ale plnohodnotná výuka to bohužel není. Navíc v náboženství je ještě mnohem víc než v ostatních školních předmětech důležité to společenství spolužáků a osobní kontakt s nimi i s katechetkou. Náboženství totiž není jen teorie, ale na prvním místě praxe života, jejíž podstatnou součástí je prožívání víry ve společenství věřících. Tuto část přípravy koronavirus v tomto školním roce podstatně narušil a brání nám i teď. Proto bude lepší počkat na příští školní rok.


3/ Samotná příprava v naší farnosti probíhá při několika setkáních faráře s rodiči a při středečních mších svatých s dětmi. Normálně by tato setkání a mše probíhaly už od adventu. Snad by šlo vše zvládnout, kdybychom začali v lednu, únoru či březnu. Ale situace není dobrá a možnost účasti většího počtu věřících na bohoslužbách je v nedohlednu a stejně tak i možnost setkávání větších skupin lidí, což zabraňuje obojímu. Něco by snad bylo možné nahradit on-line formou setkání, ale osobní kontakt je nenahraditelný. Mám zkušenost s on-line katechezí dospělých i mládeže, ale osobní setkání více vtáhne do probíraného tématu, dává větší prostor na dotazy a reakce účastníků a vytváří atmostéru skupiny, kterou spojuje stejný cíl. Díky tomu je osobní setkání větším povzbuzením a motivací i oporou, což je při přípravě dětí na první svaté přijímání potřebné, když rodiče čeká náročný úkol doma vše dětem předat, vysvětlit a právě i pozitivně motivovat a vést k tomu, aby se děti těšily na přijetí svátostí. V tom mohou velmi pomoci právě setkání dětí, které přípravu společně prožívají, společně zvládají a také se společně těší. Teoreticky by se vše dalo nějak nouzově zvládnout, kdyby se mohla příprava naplno rozjet v březnu, ale to se zdá už velmi nepravděpodobné a navíc je zde ještě jeden nejdůležitější důvod.


4/ Příprava na první svaté přijímání má být krokem, který vede k prožívání mše svaté v plnosti. Svaté přijímání je totiž podstatnou součástí a z určitého pohledu vrcholem celé mše svaté. Je tedy logické, že svaté přijímání je pro ty, kdo chodí na mše svaté. A to je ten největší problém. Už dlouhodobě, víceméně celý rok, není možné chodit normálně na bohoslužby. A vidíme to v kostele, že chybí zvláště rodiny s dětmi. Za této výjimečné koronavirové situace nemohu nikomu vyčítat, že nechodí na bohoslužby, vlastně je to teď i zakázané, ale realita se tím nemění: Většina věřících a většina dětí do kostela teď nechodí. Zjednodušeně řečeno tedy není na co připravovat.

Nejde jen o smutnou zkušenost minulého roku, kdy jsme ještě první svaté přijímání stihli, ale pak jsme už děti v kostele prakticky neviděli. Jde o samotnou podstatu přípravy. Správně totiž je příprava a první svaté přijímání přirozeným a samozřejmým dalším krokem k plnějšímu a opravdovějšímu prožívání mše svaté. Krokem, který navazuje na předchozí kroky, kterými je pravidelná a častá účast na bohoslužbách. Dítě má být v kostele a na mši svaté jako doma a začít toužit po tom, aby stejně jako dospělí mohlo i ono chodit ke svatému přijímání. Na tuto dětskou touhu navazujeme přípravou, kdy vysvětlujeme otázky morálky, hříchu a zpovědi a také se jim snažíme co nejlépe objasnit posvátnost chvíle svatého přijímání. Uvést děti do tajemství Eucharistie do té míry, jak to ve svém věku dokáží pochopit. Ovšem bez předchozí dlouhodobé zkušenosti slavení mší svatých to nejde.


Protože v posledních měsících děti tuto zkušenost nemají, tak je nelze ani vést k tomuto hlubšímu prožívání mše svaté. Bohužel dlouhodobá omezení způsobily, že dětem chybí základ, na kterém bychom mohli stavět dál. Sledování mší svatých přes internet a televizi či rádio to nenahradí. Svaté přijímání je skutečné, reálné, fyzické setkání s Bohem. Stejně tak musí být skutečná a fyzická přítomnost na mši svaté. I kdyby teď byly omezení uvolněny a začalo by se znovu chodit do kostela, tak onu dlouhodobou zkušenost reálného prožívání mše svaté děti během pár měsíců nezískají. Proto je lepší rok počkat a doufat, že od června už budou moci děti chodit do kostela a příští školní rok už budeme mít na čem stavět.

Také chci ještě připomenout, že podstatou prvního svatého přijímání je skutečnost, že tím začíná další stupeň křesťanského života, kdy věřící už chodí ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání pravidelně. První svaté přijímání není jednorázová slavnost, ale začátek toho podstatného: Častého setkávání s Bohem v Eucharistii. Vím, že si to někdy lidé pletou, slavnost prvního svatého přijímání je tak výjimečná a krásná, že vedle toho pak obyčejné svaté přijímání při běžných mších se může zdát všední. Jenže ta krása toho prvního je právě v tom, že tím začíná něco zcela nového v životě věřícího. Jak jsem to myslím zmiňoval loni při kázání, že je to jako se svatbou, velká slavnost, na kterou se všichni soustředí a na které všem záleží. Jenže ve skutečnosti nesrovnatelně důležitějších je dalších padesát let každodenního všedního života v manželství. A ta síla svatebního slibu je právě v tom, když si člověk uvědomí, co všechno do budoucna znamená. Bohužel v této koronavirové době nejen není na čem stavět, když chybí pravidelná účast na mších svatých, ale také je těžké někam směřovat, když je budoucnost nejistá. A připravovat děti na první svaté přijímání s tím, že bude na dlouho i posledním, nedává smysl. Proto bude lepší rok počkat a vše pak prožít lépe a tak, aby to bylo opravdové a skutečné.

Jsem optimista a mám naději, že příští rok to bude mnohem lepší. Proto věřím, že se nám vyplatí rok počkat. V příštím školním roce vše zvládneme líp.

P. Pavel Hofírek, farář

Saturday the 17th. . Joomla Template 2.5 by FreeTemplateSpot. All rights reserved.