3. katecheze / 2012 - 13

3. KATECHEZE

PRO PROVIZORNÍ

FARNÍ EVANGELIZAČNÍ BUŇKY

 

 Milí přátelé!

 

            Po týdnu vás opět zdravím a vítám při dalším setkání. Prožíváme tento týden velikou slavnost Zvěstování Páně, které se pro nás stává krásnou spojnicí s tématem minulé katecheze. Slyšeli jsme papežovu výzvu: „k dynamice vycházení“ a to v souvislosti se starozákonními postavami pozvanými vyjít ze sebe sama pro splnění určitého poslání. V události zvěstování příchodu Mesiáše se však naše pozornost víc než na nás upírá na Boha. On je ten, který jako první a bez únavy vždy znovu a znovu vychází. Mimořádně pak, když se „naplnil čas“, jak říká evangelista. Uvažujeme-li tedy o pojmech misie či evangelizace, nesmíme přehlédnout, že my sami jsme Bohem stále znovu navštěvování a hledáni. Radostnou zprávou pro nás je, že On se nikdy v hledání neunaví.

            A nyní k dalším článkům (25-33) první kapitoly papežské exhortace Evangelii gaudium. Akcent se posouvá od pojmu vyjití k pojmu konverze. Obě slovesa v sobě skrývají jedinečnost rozhodnutí opustit současné pro budoucí. Papež cituje dokumenty II. vatikánského koncilu a říká: „konverze církve je otevřenost vůči nepřetržité obnově sebe samé, jež se naplňuje ve věrnosti Ježíši Kristu“. Je zvláštní, že dříve než je řeč o nových metodách hlásání nabádá církev k věrnosti vlastnímu povolání. Nám se většinou pod slovem „novost“, spojeným s církví, vybaví: nové vedení, nový slovník pojmů, nové způsoby evangelizace, někomu dokonce snad i nové či uzpůsobené pravdy víry. Papež však novost vidí ve věrnosti církve vlastnímu povolání, totiž patřit Ježíši Kristu.

            I my objevujeme, možná právě i skrze farní evangelizační buňky, nové trendy v církvi. Ale pozor! Nic nového, co nestojí na Kristu, nemůže dlouhodobě obstát. Novostí našeho života je paradoxně ten: „stále stejný včera, dnes a navěky“. Kristus upevňuje naši minulost a dává svěžest naší budoucnosti. Nejsme otroky vzpomínání, ani snění. V něm jsme oživováni jako jarní příroda, která rok co rok usíná, raší a přináší plody.

            Misijní konverze, říká papež, „se má týkat také každé partikulární církve“ tzn. místní církve vedené biskupem. My můžeme jít ještě k menšímu celku církve, kterým je farnost. O takové církvi nás papež ujišťuje „je vybavena všemi prostředky spásy darovanými Kristem“. Když si to převedeme do toho čím žijeme, můžeme říci: „Máme vše co potřebujeme k vlastní spáse a dokonce i to co je nutné ke spáse lidí kolem nás, kteří o ní neví“. Trochu neuměle bych to, podobně jako při minulé katechezi, přirovnal k pouti. Pláču nad nedosažitelností cíle a přitom mám zdravé nohy. Nebo, a to je ještě větší paradox, sedím na pomyslném nádraží s přímou autobusovou linkou do kýžené stanice, v ruce tašku s jídlem, pitím a platnou jízdenkou. Problém je, že přes slzy sebelítosti nejsem schopen do této tašky nahlédnout a dané věci pro dosažení cíle využít.

Máme vše co je nutné pro dosažení cíle. Už teď jsme spaseni. Prosím využijme našich setkávání ke sdílení zkušeností s cestou spásy.

            To čím končí papež druhou podkapitolu je výzva k odvážnému a tvořivému promýšlení cílů, struktur a stylu evangelizačních metod. Dovolte mi k Františkově výzvě připojit i svoji.  Nebojme se mluvit o věcech duchovních, ale i těch, které každodenně žijeme, s pohledem upřeným na cíl. Cíl nás udržuje v bdělosti a touha po jeho dosažení inspiruje zmíněné nové styly evangelizace.  A jako úplnou tečku nabízím návrat k nedělnímu textu evangelia Jan 4, 5-42. Metoda Ježíšova přístupu vycházející z banální situace a směřující k věčnému cíli je úžasná.

 

Všem vám žehnám

P. Kamil