2. katecheze / 2014 - 15

2. katecheze ve školním roce 2014/2015

Chvála Kristu!

Přátelé.

         Vstoupili jsme do nového školního roku a i když už nejsme školou povinní cyklus našich setkání se kvůli období prázdnin a dovolených odehrává taktéž od září do června. Všechny buňky naší farnosti se už v uplynulých týdnech setkaly. Nyní nastává čas upřít zrak k budoucnosti.

         Jak jsem vám sliboval v první katechezi budeme postupně prohlubovat zkušenost s eucharistií, Biblí a vzájemným sdílením. Už teď mi působí radost představa, že mi Pán dává milost přivádět vás na cesty, které směřují k němu. Zároveň se těším na vaše zkušenosti, které jsou a jistě ještě budou tak jedinečné, jako je jedinečný každý z vás i vaše skupinka. V systému FEB se kněz setkává s animátory jednotlivých společenství a tak se i přes jeho fyzickou nepřítomnost k němu mnoho zkušeností dostává.

         Rád bych v katechezích tohoto roku postupoval v pomyslných spirálách. Tím myslím otevírání témat, ke kterým se budu znovu vracet v jiných rovinách, abychom mohli prožít posun ku předu, nebo lepe řečeno nahoru.

         Eucharistie bude našim prvním zastavením. Příští rok naši arcidiecézi čeká eucharistický kongres, tedy mnoho zajímavých přednášek a debat či slavnostních prožívání Těla a Krve Páně. Dalo by se říct, že nám toto naše farní téma pěkně koresponduje s pastoračním záměrem diecézním. Dovoluji si však tvrdit, že zkušenost s Ježíšem eucharistickým vyrůstá prvotně ze setkání (viz citace bratra Jeronýma v minulé katechezi), než z teologických debat o způsobu přebývání Boha v materii chleba. Viz Jan 6, 51-58 O Bohu musíme samozřejmě něco vědět i rozumově. Nebude-li však mít rozum možnost opřít se o zkušenost srdce dostaneme se do velikého nebezpečí budování ohromných teologických konstrukcí, složených z excelentních slov, ale absolutně bez vztahu.

         Dovolte malé zavzpomínání. Myslím, že to nebude jen má zkušenost, když řeknu, že eucharistická pobožnost bývala pro mě časem toužebného očekávání svátostné požehnání. Proč? Protože požehnáním celá adorace skončila. Ten neskutečně dlouhý a nudný čas očekávání konce mi zůstává stále ve vzpomínkách. Když pak člověk trošku povyrostl dokázal svůj nezájem lépe maskovat za zbožnou pózu, zapojení se do liturgického zpěvu, přestal okázale upozorňovat na bolest kolen atd.

         Nyní jedna otázka. Myslíte, že rozdíl v mém postoji tehdy a teď, kdy je pro mě radostí být v tichu s Pánem je ve změně Božího přístupu? Nebo, že teď je Bůh v eucharistii zajímavěji přítomný než tehdy? Samozřejmě, že ne. K proměně došlo ne na straně Boha, ale na straně člověka. On přišel a dotknul se mně. Jeho dotek proměňuje – o tom mohu podat svědectví určitě nejen já, ale mohli byste se přidat i vy. Sv. Augustin to ve svém Vyznání popisuje krásnými slovy: „Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak dávná a přece tak nová… Tys byl se mnou, ale já jsem s tebou nebyl… Tys volal, křičel a prorazil mou hluchotu; tys zářil, svítil a zahnal mou slepotu; tys vydával vůni a já jsem ji vdechl, a teď dychtím po tobě; okusil jsem, a nyní lačním  a žízním; ty ses mne dotkl, a já hořím touhou po tvém pokoji.“

         Co tedy máme děla? Čekat na Boží dotek? De facto ano. Ale prosím vás ne s rukama založenýma v klíně, schouleni v koutku svých depresí z tíhy života. Doporučuji jedno. Všimnout si, že už nyní jsi člověkem se zkušeností Pánova doteku. Na tom stavěj. Otevři oči k současnému obdarování a chval za něj Pána. Chvála umožní Bohu vstoupit do tvého života častěji a intenzivněji. Po čase zjistíš, že život s tímto Nepozorovatelným, Neuchopitelným a Tajemným Hostem způsobuje pocit pokoje a hlubokého štěstí. Praktická rada tedy zní: Chval Pána, za vše co do tvého dne poslal. Chval jej v osobní modlitbě a když to jen trošku půjde tak tam, kde je mimořádně přítomný - před eucharistii.

 
(Jedna tajná informace na závěr: Bůh to dlouho nevydrží. Nevydrží se dlouho dívat na své dítě, které po něm touží a nic neudělat. Zkus to.)


P. Kamil