8. katecheze / 2014 - 15

Farní evangelizační buňky

8. katecheze ve školním roce

2014/2015

„Sláva na výsostech Bohu

- a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“

Sestry a bratři,

připojuji se k tomuto zpěvu andělů nad jeskyní Ježíšova narození a přeji pokoj Boží do srdce každého z vás.

Opět začínáme prožívat nový kalendářní rok a to s další zkušeností vánočního slavení. Rok co rok se tak máme možnost nechat obdarovat narozeným Ježíšem a s tímto obdarováním vstoupit do dalšího úseku života.

V jedné z prvních katechezí jsem vám slíbil procházet spirálovitě určitá stěžejní témata pro náš křesťanský život. A tato spirála navracení se k již probraným tématům a jejich postupné prohlubování se nám pomaličku roztočila. Kromě PÍSMA a SDÍLENÍ se často vracíme k eucharistii. Zakončili jsme naše mimořádná, adorační zastavení probíhající každý druhý čtvrtek v kostele a musím říct, že jsem byl překvapen množstvím účastníků. Možná jsme neudělali kdovíjaký posun v prožívání tohoto druhu modlitby, ale přiznám se, že mně připadá dostačující. Vstoupit do přebývání před Nejsvětějším je totiž proces a já jsem rád za každé i to sebemenší přilnutí srdce či sebeskromněji vyslovenou modlitbu. To co bych postavil jako příbuzné ke slovu adorace je vztah a ten se rodí.

Dnes se chci zastavit nad trochu jiným pohledem na eucharistii. Po našich úvahách v minulé katechezi nad předobrazy eucharistie ve Starém zákoně, jakými byla – mana, oběť Melchizedecha či Izáka se dnes dostáváme k Betlému. Co má společného Betlém s eucharistií? Slovo eucharistein znamená v řečtině díkůvzdání. A to patří v životě člověka k jeho nejzákladnějšímu poslaní. Vzdávat Bohu díky za jeho, ale i svou vlastní existenci, za všechna obdarování. Do tohoto proudu radosti ze vzájemného vztahu vstoupil už na počátku stvoření lidský hřích, coby projev sobectví. Tento projev nedůvěry v Boží dobrotu zatemnil člověku zrak natolik, že nebyl schopen vidět znovu svého Stvořitele takového jakým je a nepřestává být. Jak všichni dobře víme z prvních stránek Bible, reaguje Bůh na tuto neschopnost člověka se k němu znovu vrátit, zaslíbením Spasitele – tzn. zachránce z této bezvýchodnosti.

Když se zastavujeme u našich betlémů, zaplavuje nás zvláštní pocit něhy tak emotivně vložený do vánočních zpěvů – koled. Podobně jako se nám odhaluje Boží tvář v prostém chlebě, ukazuje se mocný Spasitel ve tváři bezmocného dítěte. Letmý pohled do jeslí však nestačí. Proto vás v tento čas vyzývám k adoraci Krista – dítěte. Ještě měsíc budeme mít v našem kostele náš nový betlém. Nenechme si jako jednotlivci či jako společenství ujít příležitost vstoupit do tajemství Boží bezbrannosti. Dovolme mu obohatit nás svojí chudobou.