„Pokoj vám“. 

 

V tomto velikonočním čase zdravím, sestry a bratři, každého z vás přáním Krista zmrtvýchvstalého, aby jeho pokoj naplnil vaše srdce.

Dnes mírně vybočíme ze spirály témat o nichž už půl roku hovoříme. Mám k tomu pádný důvod, jelikož Velikonoce jsou něčím tak mimořádným, že je nelze přejít bez povšimnutí. Chci naši pozornost upřít na text 20 kap. svatého evangelisty Jana od 19. do 29. verše. (rád bych kdybyste si jej nyní přečetli)

Skrze Janem popsané události ve večeřadle se dostáváme k samému jádru křesťanství. Před našima očima je vykreslen Ježíš zmrtvýchvstalý. Už ne se srdcem smutným až k smrti, už ne zkrvavený potem getsemanské zahrady, už ne odsouzený, zneuctěný týráním, či umučený na kříži. Prvního a osmého dne v týdnu se Ježíš ukazuje jako vítěz. A úžas i nechápavost apoštolů jsou též i našimi pocity, když se pravdivě ponoříme do tohoto „díla naší spásy“. 

Od Velkého pátku až do druhé neděle velikonoční jsme byli církví pozváni k adoraci a úctě Božího milosrdenství. Tento svátek, zavedený sv. Janem Pavlem II. na základě zjevení Krista řeholnici sv. Faustyně Kowalské v první třetině minulého století, nás přenáší zpět k událostem přelomu letopočtu. Po dvaceti staletích se zrak církve znovu otáčí k milosrdné lásce Boží, vyjádřené výstižně slovy evangelisty Jana: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný“1. Ve výše zmíněném textu dvakrát slyšíme z úst Zmrtvýchvstalého přání pokoje, které není jen slovem, ale přímo darem. Následně apoštolové zaznamenávají Ježíšův dech, který je opět víc než jen vzduchem prošlým lidským organismem. Jde o dech Boží. A dechem Božím je Duch svatý.

Když vyřkneme slovo - milosrdenství – většinou se nám nejprve vybaví dobrý skutek, trpělivá láska, odpuštění… To vše samozřejmě k milosrdenství patří, ale pramenem našeho lidského milosrdenství je milosrdná láska Boží. On vyřešil lidsky nevyřešitelnou situaci největšího lidského problému, totiž hříchu – dobrovolně vykonaného zla, smrtí a vzkříšením svého Syna. Zůstáváme v úžasu nad láskou naplněným životem prvotní církve. Co by však tehdejší křesťané zmohli nebýt zkušenosti se Vzkříšeným, tím který se stal Pánem nad veškerým zlem, protože jej vynesl na kříž? Skrze dar pokoje a moc odpouštět hříchy dostává rodící se církev ujištění, že se Boží milosrdenství Kristovým nanebevstoupením nevyčerpalo. Tento poklad zůstává v rukách církve a ta z ním bohatě rozdává. Jen když si vzpomenu kolikrát jsem před letošními svátky při zpovědích vyslovil „uděluji ti rozhřešení“ zaplavuje mě proud úžasu nad nepředstavitelností milosrdné lásky Boží. A co když přidáme zkušenost křtu nových katechumenek, kdy Bůh proměňuje celý život člověka? 

Všichni jsme součástí obrovského proudu milosrdné lásky našeho Pána, která nás očišťuje, uzdravuje a zavazuje. Nebojme se o tom všem vydat svědectví.           

 P. Kamil