Sestry a bratři!

 

Mluvili jsme minule o eucharistii, coby mimořádné přítomnosti Krista uprostřed své církve a to jak při slavení mše sv., kdy se zpřítomňuje Ježíšova kalvárská oběť, tak i mimo ni, kdy můžeme adorovat Jeho mimořádnou přítomnost uprostřed našich chrámů.

Pokud se pokládáme za farní evangelizační buňky je nutné znovu připomenout, že eucharistie patří k jednomu ze čtyř pilířů našich společenství. Stále platí ono Ježíšovo beze mne nemůžete dělat nic. Každý, kdo už pár kroků v duchovní životě udělal mi jistě dá zapravdu – jsme na Něm závislí. Na rozdíl od něj. On nás nepotřebuje, ale rozhodl se nás chtít potřebovat. Přizval nás do svých odvěkých plánů a dalo by se říct – sám sebe omezil tím, že nás stvořil a  dal nám svobodu.

Tady se však už dotýkáme druhé skutečnosti a můžeme říct druhého pilíře našich buněk. Je jím Duch Svatý. Není konkurentem Ježíšovi, není protikladem jeho činnosti. Naopak se Synem a Otcem tvoří nedílnou jednotu – pro nás lidi nepředstavitelnou. Přesto právě Duchu Otce připisujeme veškeré Ježíšovo veřejné působení (Mt 3, 16-17. 4, 1). Je nutné mít na paměti také to, že Ježíš rozesílá své učedníky, ale ne nepřipravené, nýbrž vyzbrojené mocí z výsosti (Mt 28, 18-20).

A jsme u toho – ani dnešní učedník Kristův není ve svém poslání sám a pozor: NESMÍ CHTÍT BÝT SÁM! Soběstačnost v poslání, které jsme křtem a biřmováním přijali je začátkem konce. Jestli nám Ježíš slibuje stálou přítomnost, tak právě skrze Ducha Sv. Ve středověku někteří teologové došli až tak daleko, že dějiny světa rozdělují na tři etapy dle třech božských osob a tuto dobu – dobu církve nazývají časem Ducha Svatého. Takové striktní rozdělování jistě není možné, nicméně platí, že tato tajemná, těžko uchopitelná osoba Trojice je vnitřním životem Kristovy církve. Je nutné se vyhnout pohledu na Kristova Ducha jen jako na nějakou neuchopitelnou sílu. Vždyť před svou smrtí přislibuje učedníkům, že jim dá jiného Přímluvce (Jan 14, 16). Přímluvce nejen nějaký prostředek k evangelizaci. Duch Boží je osobou, která zrodila Ježíše pod srdce Panny Marie, která ho vodila, v jejíž moci konal zázraky a vyučoval. Téhož Ducha dostává i každý křesťan a jako v den vzkříšení i k nám směřuje jeho dech s výzvou přijměte Ducha svatého (Jan 20, 20).

Kdo je tedy oním tajemným, neuchopitelným a nepostradatelným? Jak říká sv. Augustin: „Je to tichý host naší duše“. Youcat (jukat) – katechismus pro mladé k tomu dodává: „Kdo ho chce vnímat musí se ztišit. Často v nás a s námi totiž promlouvá velice tichým hlasem, třeba hlasem svědomí nebo jinými vnitřními i vnějšími podněty. Být chrámem Ducha sv. znamená být tělem i duší k dispozici tomuto hostu, Bohu v nás. Naše tělo je tedy do jisté míry místem Božího přebývání. Čím více se otevřeme Duchu sv., tím dokonaleji může být mistrem našeho života a tím spíše nás také zahrne charismaty k budování církve“.

Pro mě osobně znamenalo setkání s působením Božího Ducha zásadní proměnu mého života. Rád bych i vám všem nabídl možnost zakusit tuto jedinečnou zkušenost s Boží Láskou s Boží Mocí. Jedna z takových příležitostí se naskytne 14. 11. v Tištíně (u Nezamyslic, u Prostějova), kde bude probíhat další setkání modlitebních skupin. Na programu bude katecheze Kateřiny Lachmanové, mše sv., adorace, modlitba chval a přímluvná modlitba. Je to od loňska nový projekt několika kněží naší diecéze pro formaci a doprovázení společenství. Srdečně zvu.

O Duchu svatém mohu číst, psát, hovořit, ale pokud nezakusím jeho dotek, jeho objetí, jeho blízkost nevím nic. Proč si myslíte, že byla tak silná zkušenost křesťanů prvotní církve? Jejich zkušenost s Bohem lásky se nedala přehlédnout a nakonec se silně projevila i do vzájemných vztahů a služby. Toužím z celého srdce obnovit naši farnost, ale zároveň přiznávám, že jediným kdo to má sílu udělat je On - Duch svatý.

Přeji krásné dušičkové dny.

P. Kamil