Milost a pokoj od Pána Ježíše Krista, pro nás trpícího, ať je s vámi se všemi!
Zdravím všechny farní buňky v tomto mimořádném čase přípravy na Velikonoce. Vstupujeme do třetího týdne našeho postního snažení o vlastní obrácení. Kéž se zastavení i nad těmito řádky stane dalším malým krůčkem obrácení od sebe k druhým i k Bohu.

 

Dnes budeme pokračovat v meditaci nad evangelizačním pohledem papeže Pavla VI. Tentokrát se ve druhé kapitole zastavíme u toho, co tento mimořádný muž církve chápe pod pojmem evangelizace.

„Radostnou zvěst je nutno hlásat zejména svědectvím vlastního života. Jak se to má dělat? Křesťan nebo skupina křesťanů se snaží chápat druhé lidi, v jejichž společenství žijí, vlídně s nimi jednají, zajímají se o jejich život a osudy a usilují spolu s nimi o všechno, co je šlechetné a dobré. Kromě toho z nich vyzařuje prostým a nevtíravým způsobem jejich víra v hodnoty, jež přesahují jiné běžné hodnoty, a zároveň i naděje v něco, co není viditelné a co si lidé neodvažují ani představit. Takovýmto svědectvím beze slov tito křesťané vyvolávají v srdcích těch, kdo je pozorují, některé neodbytné otázky, jako např.: proč jsou takoví, proč žijí právě takto? Co, anebo kdo je k tomu podněcuje? Takové svědectví je již samo o sobě tichým, ale přesto velmi silným a působivým hlásáním radostné zvěsti. To už je první evangelizační čin.“

Musím se vám přiznat, že tato slova, čtyřicet let staré encykliky, mi znějí nesmírně aktuálně. Především zohledňují svobodnou volbu, na niž v dnešní době dáváme tak nesmírný důraz. Papež však nezůstává jen u této první fáze evangelizace, ale pokračuje následujícími slovy.

„Toto vše ale ještě stále nestačí, poněvadž i to nejkrásnější svědectví nebude mít po dlouhou dobu žádnou účinnost, nebude-li osvíceno, odůvodněno a zvýrazněno – svatý Petr tomu říká "důvody vaši naděje" (1Petr 3, 15) – jasným a nepochybným hlásáním. Radostná zvěst, hlásaná vlastním životem, musí být tedy, dříve či později, hlásána přímo slovem života. Nelze mluvit o skutečné evangelizaci, jestli se při ní nehlásá i jméno, učení, život, zaslíbení, království a tajemství Ježíše z Nazareta, Božího Syna. Toto tzv. kerygma, čili katecheze, zaujímá v evangelizaci tak důležité místo, že se často stává přímo jejím synonymem.

Už několikrát jsme v předchozích katechezích právě o těchto věcech hovořili. Totiž mít důvody pro svou víru nejen ve svém srdci, ale také ve své mysli. Nejde o soubor argumentů, kterými bychom byli schopni své přátele „zahnat do kouta“, ale o jasně zformulované důvody své víry. Zformulované do slov, které nabídneme tomu, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje.

„Pro evangelizaci je příznačné, že ten, kdo přijímá evangelium jako slovo spásy, vyjadřuje to i svátostným způsobem, tj. vstupem do církve a přijímáním svátosti. Kdo přijal evangelium, stává se nakonec i sám jeho hlasatelem. Je totiž nemyslitelné, že by někdo přijal Boží slovo a uvěřil v Boží království, aniž by se současně nestal též jeho svědkem a hlasatelem.“

Tolik tedy k druhé kapitole encykliky. Co se týká našeho čtvrtečního zastavení nad tématem milosrdenství bych rád řekl jen to, že jsme se tentokrát věnovali adoraci – ne však eucharistické, ale adoraci kříže. Při našem pohledu na Ježíšův kříž pak zaznívaly myšlenky Jana Pavla II. Bůh totiž nemá silnější poselství o své milosrdné lásce, než právě poselství kříže.

Přeji všem radost z postní cesty obrácení. Nezapomeňte, že se v sobotu odpoledne uvidíme v našem kostele při setkání členů modlitebních skupin.         P. Kamil