13. katecheze / 2015 - 16

FARNÍ EVANGELIZČNÍ BUŇKY
13. katecheze ve šk. roce
2015/16

Kristus vstal zmrtvých, aleluja! V tomto krásném velikonočním čase vás všechny co nejsrdečněji zdravím a vyprošuji hluboký pokoj od našeho Pána.

Dnes pokročíme v četbě Evangelii nuntiandi (evangelií nunciandy). Jsem si vědom, že to není zrovna lehká četba. Měli bychom však mít tyto řádky promyšlené, prodiskutované a promodlené. Zamysleme se tedy nad další kapitolou, která nese název evangelizační metody.

„Otázka jak evangelizovat je stále časová, poněvadž způsoby hlásání evangelia se mění podle místních, časových a kulturních okolností a vyzývají tedy do určité míry naše schopnosti hledat a přizpůsobovat se. V minulém roce jsme řekli skupině laiků, že "dnešní člověk raději naslouchá svědkům, kteří něco dokazují činy, než učitelům, kteří to vykládají slovy, a učitelům naslouchá jen tehdy, jsou-li zároveň i svědky." Dobře to vystihl svatý Petr ve svém popisu čistého a bezúhonného života, kterým "i takoví, kteří nechtějí víru přijmout, budou získáni beze slov"(1 Petr 3, 1). Církev tedy přivede svět k evangeliu především svým chováním a životem, tj. životem ve věrnosti Kristu, v chudobě a zdrženlivosti, ve svobodném postoji vůči mocným tohoto světa, prostě svou svatostí.“

Dále pak Pavel VI. hovoří o dvou stěžejních prostředcích hlásání radostné zvěsti ukrytých v rukou církve, kterými jsou homilie a katecheze. To jsou prostředky, kterých se církev nikdy nevzdala. Je samozřejmě možné přemýšlet o tom, jestli i v nich by nemohla být církev vynalézavější. Následuje zamyšlení nad nástroji, kterými disponuje modelní společnost a jež by měli být taktéž ve službě evangelia nezanedbávány.

„Pro naše století jsou charakteristické hromadné sdělovací prostředky. Proto jak první, přípravné hlásání evangelia, tak katecheze a další prohlubování víry se bez těchto prostředků nemohou obejít.

Postavíme-li je do služeb evangelia, tyto prostředky mohou rozšířit téměř do nekonečna oblast, v níž mohou lidé naslouchat Božímu slovu, a umožní proniknout radostné zvěsti k miliónům lidí.“

Sami dobře víme, jak se však hromadné sdělovací prostředky dají lehce zneužít. Po pětatřiceti letech od vydání této encykliky se obětí masmédií stává čím dál větší počet lidí. Je nutné ocenit, že se tehdy papež nenechal okouzlit médii nadmíru a klade důraz na osobní hlásání.

„Proto také, vedle všeobecného hlásání evangelia, zůstává v platnosti a uchovává si svou důležitost i jiná, osobní, forma, když totiž jedna osoba evangelizuje přímo druhou osobu. I Kristus často tuto formu používal, jak dosvědčují např. jeho rozmluvy s Nikodémem, Zacheem, Samaritánkou, s farizejem Šimonem a jinými, a totéž platí i o apoštolech. Konečně, co jiného znamená vykládat evangelium, než vlévat do druhých svou vlastní víru?“

Papež uzavírá kapitolu zamyšlením i nad lidovou zbožností, která je podle něj (i když náchylná k náboženským úchylkám a někdy i pověrám) jednou ze starobylých forem evangelizace.
Dovolte ještě několik řádků z našich čtvrtečních katechezí o milosrdenství.

Tentokrát se naše zamyšlení točilo kolem postavy Matky Boží Panny Marie – především kolem jejího tolik známého chvalozpěvu Magnifikat, který najdeme v Lk 1, 46-55. Opravdu stojí zato se u něj zastavit, neboť nám Marii odkryje jako ženu milosrdenství. Jan Pavel II. ve svém zamyšlení nad tímto rysem Mariina života říká: „Každý z těchto názvů (Matka milosrdenství, Paní milosrdenství, Matka Božího milosrdenství) má hluboký teologický význam. Mluví o zvláštním uzpůsobení její duše, celé její osobnosti k tomu, aby ve spletitých událostech dějin – nejprve Izraele a pak každého člověka a celého lidstva – viděla to milosrdenství, které je od pokolení do pokolení“

Krásné velikonoční dny přeje P. Kamil