5. katecheze / 2016 - 17

FARNÍ EVANGELIZČNÍ BUŇKY
5. katecheze ve šk. roce 2016/17
(Abrahám II.)

Pokoj vám všem, bratři a sestry!

Na začátku této katecheze moc děkuji všem, kteří přijali pozvání na setkání modlitebních skupin (SMS) do Brumova. Katecheze řeholnice sestry Klosové o modlitbě byla doplněna, tak jako při předchozích setkáních, společnou chválou, adorací, svátostí smíření, mší sv. a večerem chval spojeným s možností přímluvné modlitby. Jsou to vzácné chvíle a můžeme je brát jako pravidelné rekolekce (duchovní obnovy) v dvouměsíčních rozestupech. Další nás čeká v lednu v Otrokovicích.

Nyní se však vraťme k mimořádné starozákonní postavě – Abrahámovi. Minule jsme se zastavili nad podivuhodným Hospodinovým záměrem zvolit tohoto cizince za praotce svého národa a všech opravdově věřících, jakož i jeho dorůstání k chvále Božích činů.

Dnes se pokusíme proniknout hlouběji do Abrahámova srdce. Za vstupní bránu nám poslouží jeho skutky, tedy cosi viditelného, zaznamenaného v Bibli. První co nelze přehlédnout je štědrost. Musím se přiznat, že se mi ještě nikdy nespojili pojmy CHVÁLA BOHA a ŠTĚDROST. V životě praotce národů je to však zcela zjevné. Bůh zaslibuje syna a obrovské množství potomků a Abrahám se ve své hluboké víře přestává starat o vlastní zajištěnost a rozdává. Příkladem nám může být v Gn 13, 1-3 nabídka výběru pastvin. Synovec Lot si může vybrat a Abrahám ho ujišťuje, že on sám zvolí druhou stranu. „Půjdeš-li doprava, já půjdu doleva“. Nebo za záchranu majetku Sodomy a Gomory si nechce nic vzít, naopak z něho věnuje 10% knězi Melchisedechovi. Velkorysost se stává charakteristickým rysem pravého Božího ctitele.

Dalším Abrahámovým postojem se stává věrnost. Když dostává od Hospodina ujištění, že on sám je jeho ochranou i odměnou, v toto zaslíbení uvěří a dochází mezi ním a Bohem ke smlouvě. „Také to je typické pro pravého Božího ctitele: uzavření dlouhodobé dohody. Na pravé Boží ctitele se můžete spolehnout a důvěřovat jim, protože jakmile se k něčemu zaváží, nic je neodradí. Stojí za to si tento postoj osvojit, protože se stává, že lidé toho hodně naslibují ohledně různých setkání, bohoslužeb, nebo dalších aktivit, ale pak si to rozmyslí a nepřijdou, když je skutečně potřeba něco udělat. Boží ctitelé musí bojovat za svou věrnost a spolehlivost (všimněte si zde spojitosti s věrností, coby ovocem Ducha svatého)“1. Doporučuji si přečíst Gal 5, 22. Jestli je něco známkou svatosti, pak to nejsou obdarování – charismata, kterými člověk disponuje, ale právě výše zmíněné ovoce Ducha sv.

Našim třetím zastavením je to, co není možné přejít bez povšimnutí. Totiž Abrahámova nejtěžší životní zkouška. Tou nebylo ani rozdělování majetku, ani dlouhé čekání na narození zaslíbeného syna, ale jeho obětování. Abrahám byl součástí tehdejší kultury, kde bylo přípustné a někdy nutné rituálně obětovat vlastní děti. Hospodin je samozřejmě jiný, ale uvědomme si, že to tehdy Abrahám ještě nevěděl. Z jeho pohledu jde teprve o postupné objevování Boha, který se dává poznat postupně. Je v Božím srdci opravdu touha po krvi? Nahlédněme do Gn 22, 1-19. Jestli v Abrahámově dlouhém životě máme najít opravdové drama, tak pak toto místo ho vykresluje opravdu detailně. Člověku chladne krev v žilách, když si uvědomí, že by stál na místě šťastného otce, kterému je jeho největší poklad rván z rukou. Zkusme se ptát sami sebe: „Co je mým Izákem?“ Je pro nás Bůh opravdu prvním?

Když mluvíme v letošmím roce o chvále vidíme jakousi obousměrnost. Člověk si uvědomuje, že je obdarován a proto Boha chválí a naopak když jej chválí, stává se schopným obdarovávat druhé. Chvála člověka mění. Chvála člověka otvírá. Chvála byla a je stále přítomná v Božíh záměrech s člověkem a také s tebou.

Požehnané dny přeje P. Kamil