10. katecheze 2016 / 17

FARNÍ EVANGELIZAČNÍ BUŇKY
10. katecheze ve šk. roce 2016/17
(Samuel)

Sestry a bratři, pokoj vám!

Náš pohled při minulé katechezi spočinul na dvou skrytých a přesto velmi důležitých postavách žen – Noemi a Rút. Jedna z nich se dokonce dostala do seznamu Ježíšových předků uváděných v Matoušově evangeliu.

Dnes se opět vrátíme k mužům. Ten, o kterém budeme mluvit je opět starozákonním velikánem a významnou osobností v dějinách Izraele. Jeho jméno je Samuel a o jeho životních událostech se dočteme v první knize Samuelově (1Sam). Protože se letos u biblických postav zabýváme chválou a přitom jsme omezeni délkou katecheze, nahlédneme jen na stěžejní události z jeho života.
Předně nás hned musí upoutat jméno tohoto muže. Samuel v hebrejštině znamená: Vyslyšel Bůh. Když se budeme snažit proniknout do tajemství jeho jména dostaneme se k další biblické postavě, jeho matce Chaně. Je až dojemné číst v 1Sam 1, 1-28 o problémech této ženy s nemožností otěhotnět, což byla v té době pro ženu velká potupa, pro níž Chana prolila mnoho slz a vyslovila mnoho modliteb. Když pak byla vyslyšena volí pro své dítě jméno, které je přímým důsledkem její modlitby. Podobně jako u minulé katecheze vidíme i zde jakousi duchovní synergii – násobení sil. Matka se modlí a rodí se syn, skrze něhož Hospodin vykoná veliké dílo. Jen si přečtěme její překrásnou modlitbu, která tolik připomíná Mariin chvalozpěv u Alžběty (1Sam 2, 1-10).

Ještě v útlém věku nechává Chana Samuela v ustředním chrámu v Šílo (tehdy ještě neexistoval chrám jeruzalémský) u stařičkého kněze Élího. Až potud by se mohl zdát příběh jako romantický s dobrým koncem. Čteme-li však dál, zjišťujeme, že prostředí chrámu nebylo pro malého Samuela vůbec idylické. Synové Élího se dopouštěli velmi špatných věcí a právě v jejich blízkosti Samuel žil a také poprvé v noci zaslechl Boží hlas. Ne tedy v ideálním, skleníkovém prostředí, uchráněn všeho zla, ale právě naopak, v prostředí drsném a odbožštěném. Zde se Samuel učí rozlišovat mezi pravou a nepravou oslavou Božího jména. Všimněme si svých životních postojů, jak máme někdy strach vystavit svou víru setkáním s realitou drsného světa zbaveného víry. Někdy nás může strach paralyzovat natolik, že nejsme ochotni vystavit svou víru zkoušce stálosti a paradoxně pak můžeme zůstat v mnohem větším nebezpečí, totiž falešné představě o své hluboké a silné víře. Tato soběstačnost je nejlepším podhoubím pro duchovní fundamentalismus. Samuel však postavil svou víru, ne na své síle, ale na Hospodinu a stal se pravým ctitelem (1Sam 2, 26).

Bylo by možné ze Samuelova života vybrat mnoho okamžiků, kdy je vidět jeho pravá chvála, ale mě oslovuje jeho postoj ve zřejmě nejtěžším období. Izrael si přestává vážit stařičkého soudce lidu Samuela a požaduje, aby nad nimi pomazal krále, jako mají ostatní národy (1Sam 8). Samuel se po velkých rozpacích nad tento požadavek - výměny Krále Hospodina za krále člověka - povznese a pomaže Saula. To co říká nám jasně ukazuje, jak pravá chvála člověka formuje a dává mu dozrát. Při předávání moci do rukou krále Saula říká: „Jsem dalek toho, abych proti Hospodinu hřešil a přestal se za vás modlit. I nadále vás budu vyučovat dobré a přímé cestě“. Takto mluví muž zformovaný v blízkosti Boží tváře. Chvála má moc z nás udělat dospělé věřící.

P. Kamil