19. katecheze 2016 / 17

FARNÍ EVANGELIZAČNÍ BUŇKY
19. katecheze ve šk. roce 2016/17
(Chvála a emoce)

Pán s vámi!
Bratři a sestry, čas neúprosně letí a my se blížíme ke konci školního roku a tím i k poslední katechezi. Celý rok byla naše pozornost upřena na oslavu Boží. Dnes bych rád udělal malou rekapitulaci a dotknul se lidské emocionality, která hraje v oslavě Boha důležitou roli a je nutné s ní umět pracovat.

Letos jsme měli možnost ve čtrnáctidenních intervalech sledovat různé, především starozákonní, biblické postavy. Hned v úvodu mi připadá důležité říct, že chvála je tak originálním a jedinečným způsobem projevovaná, jak jedinečný je každý člověk. Ač jsme v Bibli nahlíželi pouze některé postavy, vždy bylo možné zaznamenat, že se do jejich chvály silně podepsala doba a místo, ve kterých daný člověk žil. Nemáme kopírovat žádného z nich, ale spíše si uvědomit, že chválit Boha je možné a to vždy. Někdo oslavuje slovy, jiný zpěvem, další zase věrností. Také postoj pokoje, trpělivosti, odvahy a služby i mnohé další opěvují vznešenost Pána.

V rámci evangelizačních buněk jsme velice intenzivně zváni ke chvále a to nejen svými ústy. Jak aktuálně mi letos vyvstalo heslo Antonína Cyrila Stojana, prvorepublikového olomouckého arcibiskupa: „Ať je můj život jedna Boží chvála“. Bůh touží po tom, aby se krásné zpěvy či umně formulovaná slova chval propojila s našimi každodenními postoji. Říkali jsme si, že chvála člověka osvobozuje od sebestřednosti a nutno dodat, že nejen na úrovni rozumu a slov. Pravá chvála staví Boha do středu uvažování, komunikace, pohledů, posuzování, rozlišování a dokonce i oblékání či nakupování. Chvála totiž tvoří osu života člověka, kolem které se vše otáčí. Vlastně jde jen o známá Ježíšova slova: „Čeho je srdce plné, tím ústa přetékají“. Možná můžeme dodat - nejenom ústa. Otázkou ovšem zůstává: „Jde opravdu vždy o oslavu Boží?“, „Neoslavuji spíše sám sebe?“ A zde je nutné upozornit, že i do chvály se může vloudit sobectví, ješitnost nebo pýcha.

Jsme lidé různým způsobem emocionálně založeni a někdy můžeme mít, zvláště v různých charismatických společenstvích, pocit, že čím emocionálněji se projevujeme, tím víc chválíme. Samozřejmě je důležité říci, že na pocitech není nic špatného. Ovšem jedním dechem dodejme, pocity nejsou cílem a běda nám budeme-li jimi poměřovat svoji či bratrovu víru. Boží přítomnost na našich emocích vůbec nezávisí. Zkusme si jen přečíst Dt 4, 6-8, kde je řeč o ustanoveních ne o hlasitosti modliteb či postojích těla. Dokonce si ve většině okamžiků našeho života vůbec blízkost Boha vůbec neuvědomujeme. V Mt 7, 21 nás Ježíš upozorňuje na jednání podle jeho slov, které se mu zamlouvá víc než co ostatní.

Rozpomeňme se kolikrát se do naší chvály dostala, zbožností výborně maskovaná, touha stát se v tuto chvíli šťastným /nou. Jde tedy o mě nebo o Boha? Touha po prožívání radostných a pokojných chvil není špatná, ale dospělá víra nechává udílení tohoto obdarování na Bohu. Mým cílem je ON. „Blaze těm, kteří neviděli (neprožili, necítili) a přesto uvěřili“ (Jan 20, 29). Řešíš-li tedy co říkat, jak zvedat ruce, kdy nechat průchod své emocionalitě, pamatuj, že opravdová chvála je ráda doprovázena svou sestrou pravdou. Buď pravdivým a odvážným člověkem. Nezapomeň, že se můžeš rozvíjet i opakem. Jsi-li tedy emocionální člověk plný velkých gest zkus někdy zůstat „tiše v koutku“. A je-li ti naopak zatěžko projevit se před ostatními, dodej si odvahy a třeba zvedni ruce nad hlavu. Chvála opravdu osvobozuje a dá ti vyrůst v člověka „souměrného“.

Děkuji z tohoto místa za vaši trpělivost a věrnost v následování Pána. Je to pěkný a velmi silný zážitek mít ve své blízkosti lidi věrné. Přeji vám všem krásné prázdniny a dovolené a zvu ještě na poslední hromadné setkání všech členů FEB. Uskuteční se poslední čtvrtek v červnu od 19 hod. v Pastoračním centru.

P. Kamil