Kostel Všech svatých, Rožnov

Historie kostela:

Výstavba nového (zděného) kostela podle projektu stavebního mistra Jana Ignáce Čapka z Nového Jičína byla započata v r. 1748 za působení mladého a velmi schopného kněze Antonína Fr. Hohna, jenž se stal o rok dříve administrátorem farnosti, ve věku pouhých 29 let. Již o dva roky později A. F. Hohn požehnal hrubou stavbu chrámu. V listopadu r. 1752 však A.F. Hohn nečekaně tragicky zemřel. V dostavbě pokračovali Hohnovi nástupci, do r. 1754 Jindřich Schwarz a poté Šimon Raab.

Avšak k dokončení interiéru, zejména hlavního oltáře, došlo teprve za působení Františka Jana Heegera, který se ujal administrace farnosti r. 1759. Pravděpodobně v r. 1762, podle vlastnoručního zápisu ve farní kronice, se F.J. Heegerovi podařilo obstarat („z druhé ruky“) oltářní obraz s postavami široké škály světců a následně připravit chrám, vybavený ještě dvěma oltáři bočními, k vysvěcení.

Chrám slavnostně vysvětil 5. června 1764 olomoucký biskup Maxmilián, hrabě z Hamiltonu (nastoupil do úřadu v r.1761 a působil zde až do své smrti v r. 1776).

Jednolodní barokní stavba dosahuje délky 35m, šířky 14m a vrchol hřebene střechy je ve výšce 23m. Nad presbytářem vystupuje z hřebene malá věž (sanktusník) a nad portálovým průčelím se zvedá mohutná, hranolovitá, 50,2m vysoká věž zakončená cibulovitými báněmi a makovicí s křížem.

Ve zvonici věže je instalována čtveřice zvonů pořízených po II. světové válce. Největší, 930kg vážící, je zasvěcen sv. Cyrilovi, další Panně Marii (435kg), menší sv. Josefovi (245kg) a nejmenší sv. Janovi (185kg).

Interiér kostela:

Původní barokně-rokokový interiér s hlavním oltářem a dvěma oltáři bočními byl v letech 1833 – 1834 doplněn o další dva postranní oltáře (sv. Jana Křtitele a Spasitele na kříži) a v r. 1851 byl jako projev díků za přestálá utrpení v letech 1847 – 1848 (kraj byl tehdy sužován hladomorem a tyfovou epidemií) postaven ještě pátý oltář zasvěcený Panně Marii Bolestné.

V letech 1890 – 1892 byla uskutečněna rozsáhlá rekonstrukce interiéru, která přinesla částečný odklon od původní stylové linie. Čtyři postranní barokní oltáře byly nahrazeny oltáři pseudogotickými (v duchu tehdejší nové klasicistní umělecké vlny). Oltář sv Jana Křtitele byl zrušen zcela a jeho místo zaujala stroze zdobená křtitelnice z šedého polského mramoru. Původně barokní kazatelna byla nahrazena novou v pseudorománskémstylu.

Nesporným uměleckým přínosem rekonstrukce se staly zdařilé nástropní fresky, jimiž vyzdobil klenbu lodi a presbytáře Gustav Přeček st., ze Šternberka. Gustav Přeček ml., z Olomouce opatřil vnitřní chrámové pilíře působivou ornamentální výmalbou.

Také další následné úpravy interiéru (zejména po II. Světové válce, po II. Vatikánském koncilu a v 90. letech min. století) představovaly odklon od původního slohu a vedly k postupnému zjednodušování výzdoby a k prosvětlování celého interiéru. Ať již se jednalo o postupné odstranění všech postranních oltářů, nahrazení ornamentální výmalby hladkým světlým nátěrem, odstranění balustrádové mříže mezi lodí a presbytářem s úpravou presbytáře v duchu nové liturgie, náhradu obrazové křížové cesty dřevořezbami (s týmž námětem) od místního umělce B. Knilla či o další dílčí změny.

Nejhodnotnějším artefaktem interiéru je barokní oltář s mohutným sloupovým retabulem a s velmi cenným obrazem Všech svatých (dobře identif. je okolo 30 postav světců) od vynikajícího vlámského malíře Anthonise Schoonjanse. Umělcovým učitelem byl další významný vlámský mistr Erasmus Quellin II., jenž byl žákem Petra Pavla Rubense a Anthonise van Dycka. Celá Schoonjansova tvorba je stylem předchůdců výrazně ovlivněna. Nástavbu retabula tvoří plastická kompozice představující Nejsvětější Trojici v den posledního soudu.

Oltář vč. retabula je vyřezán ze dřeva, které mistrným fládrováním získalo přesvědčivý mramorový resp. alabastrový vzhled.

Chrámovému kůru dominují varhany, jejichž design navrhl ing. arch. Vrba. Varhany byly posvěceny r. 2001.

V předsíni kostela lze spatřit mohutnou, dřevěnou plastiku Krista na kříži. Jde o cennou anonymní práci. Rovněž tak je cenný anonymní obraz Piety, visící v presbytáři nad vchodem do sakristie. Obě díla nesou rukopis Nazarénské školy.

Dějiny farnosti:

O počátcích farnosti na území Rožnova p.R. nejsou k dispozici žádné zprávy. Je však nanejvýš pravděpodobné, že farnost vznikla již přibližně v téže době, kdy byla založena původní ves Rosenowe. Za zakladatele je považován olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku, v jehož závěti z r. 1267 je ves Rosenowe poprvné zmíněna. Ze zprávy v závěti je možno dovodit, že Rožnov byl patrně založen mezi lety 1247 – 1267, tj. v období od Brunova nástupu do úřadu po datum vyhotovení testamentu. Již od svého založení byl Rožnov manským statkem biskupství a Olomoucký ordinát vykonával patronátní právo ke zdejšímu kostelu až do r. 1789.

První písemný pramen nepřímo potvrzující existenci farnosti pochází z r. 1490. Pramen zmiňuje zde působícího kněze Jana. Dalším pramenem je zápis (z r. 1567) v první z rožnovských gruntovních knih o pořádaných sbírkách na opravu kostela. Záznam dosvědčuje, že kostel musel stát v Rožnově již poměrně dlouhou dobu před uvedeným datem. O tom, jak svatostánek vypadal a kdo v oněch dobách vykonával duchovní správu, bohužel nevíme. Podle historika Gregora Wolneho propadla farnost po r. 1490 herezi. Tou dobou působili ve farnosti převážně kněží z Jednoty bratrské (založena r. 1457) a pouze výjimečně byla v některých obdobích (patrně zejména v letech 1560 – 1576) umožněna pastorace také ŘK kněžím. Kostel i fara byly ŘK církvi navráceny r. 1622, avšak správa farního úřadu byla přenesena do Valašského Meziříčí. Tento stav trval až do 1. února 1666, kdy se stal rožnovským farářem F.U. Lattomus. Výše zmíněný historik G. Wolny zanechal ve svém díle Kirchliche Topografie von Mähren první konkrétnější popis rožnovského kostela (postaveného údajně v r. 1650). Podle stavu z r. 1672 se jednalo o malou dřevěnou a velmi skromně vybavenou stavbu.

Po dlouhá léta patřila Rožnovská farnost k nejrozsáhlejším v diecézi. Ještě v letech 1732 až 1782 přináležely k Rožnovu dnes již samostatné farnosti Hutisko, Velká (od r.1925 Valašská) Bystřice, Horní Bečva, Karlovice (r. 1774 rozděleny na Velké a Malé), Zubří a Veselí (nyní Veselá). Farář vykonával pastorační službu ve 20 přifařených obcích a spravoval 7 filiálních kostelů. Farnost se rozprostírala na území cca. 500 km, přičemž obvod hranic přesahoval 89 km. Na území žilo přes 14 tis. obyvatel.

Dřevěný, docela malý kostel přestal poměrně záhy dostačovat potřebám farníků, kteří si dokonce i písemně stěžovali u vrchnosti, že jich musí stát při bohoslužbách více než třetina venku. A tak byla již koncem 17. stol. založena nadace na stavbu nového chrámu. Do ní vložil tehdejší správce panství hrabě Bernard Ferdinand ze Žerotína 1000 zlatých a jeho nástupce hrabě Maxmilián Antonín ze Žerotína rovněž 1000 zlatých. Ke stavbě však došlo z mnoha důvodů až o půl století později.